Expedice ACONCAQUA 2013

 

Nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu, s jejími 6 962 metry, zdolal Jan Říha teprve jako druhý nevidomý v historii. Jeho snem ale zůstává dobytí všech sedmi nejvyšších vrcholů jednotlivých světadílů. 

Průběh expedice očima Viktora Nováka (člena týmu Jana Říhy)

ACONCAGUA 2013

Je úterý kolem 11 hodin dopoledne, kolem je všude jaro 2013. Dozvídáme se, že můžeme naplno připravovat cestu, protože od nadace VECTRA máme příslib financování expedice.

Tedy Aconcagua je další ze sedmi hor, na kterou chce vylézt nevidomý Honza Říha, v jeho projektu Schody do nebe. Hora se nachází v Jižní Americe a je nejvyšší horou celé Ameriky. Se svou výškou 6962 metrů nad mořem převyšuje okolní vrcholy o jeden kilometr a tedy vrchol není ničím chráněný. Horolezci tuto horu řadí k nižším osmitisícovkám, počasí na ní je prakticky nepředvídatelné, spíše stále větrné. Viento Blanco, vítr, který dosahuje 200 kilometrů za hodinu je jedním ze strašáků, na které si musíme dávat pozor a zároveň mu nepodlehnout psychicky.   

Termín na výstup je naplánován v prosinci. Začíná v tu dobu sezóna, ale ještě není tak dobré počasí, aby byla hora v obležení turistů, kteří by znesnadňovali navigaci nevidomému. Vybrali jsme těžší cestu a to tzv Polskou, vede údolím Vacas do základního tábora Plaza Argentina a dál po Polském ledovci na vrchol. Zpátky bychom měli jít normálkou do Plaza de Mulas a dál údolím Horcones ven z parku. Podle všech zjištění agentur na rekordy a prvovýstupy žádný nevidomý touto cestou nešel. Měl by to být tedy pokus o prvovýstup. Tedy trojice Jan Říha, Richard Skandera a Viktor Novák se pokusí alpským stylem, tedy ponesou si vše sami bez asistence nocičů, vylézt na vrchol a zaškrtnout u ní "SPLNĚNO".

   1. příprava

Organizaci cesty zařizuje Viktor, má nastudované cesty, počasí, pročítá expediční zápisy atd. Všechny výsledky kombinuje tak, aby expedice byla úspěšná. Přesto se řídí pravidlem horolezce, že na místě je v osmdesáti procentech všechno jinak a tedy se musí improvizovat. Letošní sezóna by měla být dobrá na počasí. Nemělo by tolik sněžit a ani by nemělo být tolik větrno. Expedice je stanovena na datum 18.11. - 22.12. 2013. Měsíc by měl stačit na aklimatizaci a výstup. Tedy pokud se nestane nic neplánovaného, měli bychom stát na vrcholu nejvyšší hory Ameriky kolem 16.prosince.          

Poletíme se společností Emirates, má nejvyšší zavazadlový limit, tak bychom se s devadesáti kily měli vejít. Přestupovat budem v Dubaji a přes Rio De Janeiro až do Buenos Aires.

Velikou službu nám v přípravě expedice učinila firma The North Face, která dodala celé expedici potřebnou výbavu jako je oblečení, spacáky a stan. Dále pak firma Doldy, která věnovala batohy a lana, Moose zase dala ponožky, Electric brýle a Goal Zero za půjčení elektrárny a dalších solárních vychytávek. No a to všechno musíme vyzkoušet v praxi a tedy plánujeme výstup na ledovci Dachstein v Rakousku.

Je volební vkend a naše trojice jede po vhození hlasů do uren na první společnou lezeckou cestu. Vyrážíme už ráno 26.10. směr Salzburg. Je krásný podzimní den, cesta je parádní, všude se zbarvuje listí do ohnivých odstínů. Idilku ruší píchlé kolo v Budějicích. Po zdržení v servisu pokračujeme a užíváme sluníčka při ztažených oknech Ríšova auta. Rána na rakouské dálnici oznámila další defekt kola. Na parkoviště pod Dachsteinem dorážíme těsně před západem slunce. To jsme měli být v půlce kopce. No nic, vyrážíme tedy na noční pochod. Probouzíme se u chaty Adamek a vyrážíme na odpolední cestu po ledovci. Bereme si všechno na záda, abychom si natrénovali plnou polní se vším všudy. Na vrcholu ledovce jsme při západu slunce. Slézáme už za šera a do mlhy, ve které neplánovaně řešíme orientaci v nulové viditelnosti, do toho začíná silně pršet. Nocujeme na chatě a ráno slézáme k autu a jedeme domů. Příprava proběhla na výbornou a jsme tedy alespoň trochu připraveni na cestu do velehor.

2. přeprava do Jižní Ameriky

Je 18. listopadu 2013 ráno a ze studia České televize, kde jsme byli pozváni na předodletovou debatu, odjíždíme na letiště V. Havla. Letíme den a půl do Buenos Aires, jsme unavení a po vystoupení z letadla i lehce dezorientovaní. Objednáváme taxi na autobusové nádraží a po chvíli už sedíme v posledním autobuse do Mendózy, města, odkud se vypravují expedice do hor. Autobusem jedeme 14 hodin a 20. listopadu vystupujeme na neznámé území tohoto Města, je asi 35 stupňů a sháníme základnu, kde si odpočineme. V hotelu America trávíme noc a ráno se stěhujeme jinam, nešlo tam neonemocnět nějakou infekcí. Hotel Internacional zní lépe a i lépe vypadá pokoj. Hledáme kancelář Parku Aconcagua a narážíme na první překážku, v budově, kde má být je posilovna policie. Hledáme dál, ale nikdo neví, kde se nachází. Z internetu se dozvídáme, že organizace výstupů je od letoška pod Ministerstvem Turismu. Uf, tak tedy jdeme tam. Na ministerstvu nám dávají veškeré informace a my tedy přeplánováváme celý pobyt.

 3. aklimatizace

Ráno odjíždíme autobusem do hor na aklimatizační výstup Cerro Plata 6000 metrů. Autobus nás nechává v pustině, kde hledáme dopravce dál do hor. Stojí 100 amerických dolarů, což je docela dost, ale nic jiného nám nezbývá. Jsou si místní dost jistí, že jim všichni zaplatí, protože pěšky je to na 3 dny. Auto nás dováží až do 3000 m odkud je to kousek do tábora 1. Stavíme stan a jdeme se ještě projít o pár výškových metrů nahoru, aby se nám lépe spalo. Výška je to sice malá, ale je nám všem blbě. To bývá většinou až kolem čtyř tisíc a výš. Ráno jsme malátní, ale stoupáme na aklimatizační bod ve výšce 4200 m. Došli jsme jen do čtyřech a vracíme se, je to těžké. Další den stěhujeme tábor do dvojky ve výšce 4200 m. Sněží a blíží se bouře. Celý následující den jsme ve stanu a odpočíváme. Po noci odhazování sněhu ze stanu se probouzíme do nádherného jitra, balíme věci a jako jediní jdeme nahoru do dalšího tábora, Campamento la Hoyada je poslední vrcholový tábor. Stavíme stan už za větru a začíná silně sněžit. Zalézáme do stanu a po večeři začíná noční můra. Obrací se vítr z údolí a přichází vichřice z vrcholů. Cloumá stanem ze strany na stranu, hrozí roztržení o kameny. Plánujeme pro všechny případy únik. Zatím ale setrváme ve stanu. Ráno máme vše zmrzlé, kusy ledu na spacácích, omrzlé vousy a venku stále vichřice. Hatí nám to plány výstupu, protože ještě horší počasí by mělo přijít dnes. V poledne jsme se hecli k výstupu, je to sice pozdě, ale musíme. Došli jsme až do sedla mezi vrcholy a na Cerro Plata máme ještě 600 metrů převýšení, ale je tak silný vítr, že na to kašlem. 5400 m je dost vysoko na aklimatizaci, navíc Honzovi je špatně a tak prcháme směr tábor. Vydýcháme, balíme stan za větru a jdeme do údolí. Voda je všude zamrzlá a místa, kde jsme byli před pár dny mezi pampeliškami, byly pod sněhem.

Jsme v jedničce ve stanu a odpočíváme. Ráno nás budí obrovská vichřice, okolní stany jsou pobořené a roztrhané. Balíme a jdeme dolů. Vzal nás místní až do Mendózy, opět za dolary, říká nám, že je to jediný způsob získávání deviz, že je v Argentině zákaz nakupování cizí měny kvůli bankrotu.

V Mendoze odpočíváme na našem hotelu. Počasí na příští týden je špatné, pořád vichřice a na Vrcholu Aconcagui až - 40. Čas je naplánovaný i na čekání kvůli počasí.

Další cesta je na ministerstvo, kde nám ale říkají jiné informace než ty, které nám dali před aklimatizačním výstupem. Mají jiné tarify pro výstup na horu. 5000 argentinských pesos na hlavu. Na netu nám ukázali novou tabulku cen. Je to mnohem víc než jsme počítali. Naštěstí máme rezervy díky ušetření za výbavu. Platit ale musíme jinde, kde mají ale zavřeno. Tedy další den navíc. Pořád jsme ale v plánu a nemusíme se kvůli tomu stresovat. Nasáváme atmosféru města a léčíme si spáleniny od slunce a mrazu.

Konečně máme vstupy do parku a můžeme jet.

4. Polská cesta

 Je 1. prosinec a se vším potřebným vybavením, jídlem a odhodláním vyrážíme na autobus, který nás veze až k bráně do parku, kde na nás čeká karavana mul, na kterou nakládáme materiál.

Sami pak jdeme do prvního tábora v údolí Vacas. Po prvních krocích zjišťujeme, že to není vůbec lehký terén. Nekonečné suťoviště a balvany v řečištích, slunce, prach a poušť.Pitná voda je jen v táborech. Druhý den jdeme do dalšího tábora, je to prakticky stejná cesta, tedy jestli se to dá nazvat cestou, Honza zakopává, nejde se mu vůbec dobře, ale nějak to zvládneme. V druhém táboře se nám už ukazuje Aconcagua a to i se svým pověstným Viento Blankem. Pěkné přivítání. Cítíme už mráz a i vítr je už dosti silný, v nárazech už máme co dělat, abychom nespadli.

Poslední den bez batohů a nejtěžší úsek do základního tábora Plaza Argentina. Cesta je opravdu náročná a místy i nebezpečná. Sype se nám štěrk pod nohama a v místech nad řekou nám chybí stupy a Honza se musí i plazit po všech čtyřech. Vody máme málo, tak akorát na spláchnutí prachu a sucha v puse. Začíná se hůř dýchat. Těsně před táborem nás zastaví silný vítr a musíme čekat na chvilku, kdy nebude v nárazech, abychom prošli až do tábora v pořádku. Ten vítr je fakt nepříjemný. Je 3. prosinec odpoledne a my jsme v základním táboře. Odpočíváme ve stanu a další den máme lékařskou prohlídku. Jsme zdraví a tedy můžeme pokračovat ve výstupu, dostáváme pytel na exkrementy a odpadky, které si celou dobu budeme muset nést. Předpověď je špatná na celý týden. Jsme unavení z nepřítomnosti kyslíku a i pobytu ve stanu, kde jsme omezeni pohybově a tedy neprodukujeme endorfiny. Další den je krásně o proti předpovědi, ale nejdeme dál, bylo by to moc výškových metrů v krátké době. Čekáme tedy ještě v base campu. 5. prosince jdeme do jedničky, pomalu stoupáme kolem ledovce a je to dřina, když se dostáváme na ledovec vítr zesiluje a začíná sněžit, než přejdeme ledovec, jsme už unavení a to nás čeká nejhorší úsek stoupání. Ve třetině kopce sundavá Honza batoh a nechává ho na místě, Ríša s Vikim se pro něj vrátí až postaví stan a trochu si odpočinou. Stoupání je nekonečné, dva kroky nahoru odmění sesuv o 5 kroků dolů. Do toho uragán posílající do obličeje kila ostrých, ledových krystalů. Vyčerpaní postavíme stan a asi za hodinu jdeme s jedním prázdným batohem pro Honzův. Přehodíme věci na půl do svých batohů a dřina začíná na novo, Honza je zatím ve stanu a odpočívá. Richard říká, že už ví jak umírají lidi, nebyli jsme od toho daleko, ale už jsme si mohli naplánovat síly až do stanu, kde jsme padli za vlast. Ráno je vichřice a Honza s Ríšou jdou aklimatizovat do sedla nad táborem. Viki odpočívá, má vejškovku. Voda je všude zamrzlá a tedy jí musíme vyrábět ze sněhu a to je zdlouhavé. Trvá nám 2 hodiny než doplníme zásoby vody. 7. prosince jdeme do dvojky a měníme plán, po ledovci je cesta nebezpečná a bylo nám doporučeno po něm nejít, ještě po něm nikdo v této sezóně neměl odvahu jít. Je krásně a stavíme stan v  5400 m. Večer začíná sněžit a zvedat se vítr. V noci je venku bouře, ale už jsme si na to běsnění živlů zvykli. Ráno je všechno zasněžené a vichřice neustává, jsme nuceni přečkat další den ve stanu. Posloucháme Massive Atack a různé divadelní hry od Shakespearea. Devátého prosince se počasí umoudřilo a tedy postupujeme směrem tábor Berlin. To je tábor z něhož se vychází na vrchol a také místo, kde se napojíme na normálku. Cesta je už hodně náročná a odpočíváme po každých dosažených dvoustech krocích. Dorazili jsme do tábora, ale je to tábor Independencia, tedy nejvýše postavená chata na světě ve výšce 6000 m. Vrchol je nad námi a zdá se být na dosah. V táboře je několik komerčních expedic s nosiči. Vyrábíme vodu a čekáme na ráno, kdy chceme jít už na vrchol.

 Je 10. prosince a je veliká zima a vichřice, na vrchol tedy nepůjdeme. Honza s Ríšou si vystoupali nad tábor se trochu aklimatizovat. Předpověď na další dny je stejná, vítr a zima. Večer se vrací horolezci, kteří na vrchol nevylezli, omrzali jim končetiny a bylo to velmi nebezpečné. Z úspěšného zdolání vrcholu se vrátila jen Japonská dvojice vystrojena v kosmických oblecích, ve kterých se leze na Everest. Jdeme spát.

5. Vrchol

Jedenáctý den výstupu jsme připraveni bojovat s vlastní vůlí i počasím. Po vyrobení vody opouštíme kolem šesté ráno stan a pomalu stoupáme nad tábor. Předbíháme skupinu Švýcarů a u žluté skalky odpočíváme, Švýcaři nás dochází a také odpočívají. Je veliký mráz a mrznou nám prsty u nohou. Balíme si je do péřovek a strkáme do batohů, aby se zahřály. Švýcaři to balí a jdou dolů. Musíme se hecnout, nohy se zahřály a můžem tedy pokračovat vzhůru. Docházíme na nejobtížnější místo výstupu 6750 m Canaleta. Je to pasáž prudkého stoupání v suti. Dva kroky nahoru, jeden dolů. Počasí je dobré, jasno a slabý vítr. Stoupání nás sráží na dno sil, ale už je to jen kousek. Honza si šahá na dno, ale Ríša ho hecuje, tak pokračuje. Na některé pasáže si Honza navléká mačky, vrchol je jen pár metrů.

11. 12. 2013, 15:15 hodin. Dál už stoupat nemůžem, hliníkový, asi metr vysoký kříž značí vrchol. Točíme, fotíme a samozřejmě pláčeme uvolněním, že jsme to dokázali. Veliký obdiv Honzovi, že to dal. Reinhold Messner řekl, že když dá Aconcaguu, má šanci vylézt i další hory v koruně světa. Je absolutní bezvětří, sbíráme kamínky, nasáváme informace, abychom měli co vyprávět vnoučatům a pomalu chystáme sestup, vrchol je jen půlka cesty a neznamená úspěch expedice. Cesta dolů je stejně náročná jako ta nahoru, jsme unavení a jakékoliv zaváhání by mohlo špatně dopadnout. Plaveme v mracích až do tábora, kde dostáváme čaj od našich Brazilských kamarádů, kteří na vrchol nedošli. Jdeme spát. Ráno slézáme až do Plaza de mulas, kde vracíme pytle s odpadky a výkaly. Plánujeme cestu na pátek třináctého až k bráně parku, bude to záhul asi 37 km terénem. V Plaza de mulas si dáváme kolu a pizzu, je to zase civilizace, po instantních jídlech a tyčinkách končí krušná dieta. Tak jak jsme si naplánovali cestu zpět, nám nabourali, vycházíme pozdě a jsme limitováni časem, aby nám nezavřeli bránu a tedy bychom nedostali potvrzení od rangerů. Je to spíš běh než chůze, ale na minutu stíháme bránu a dostáváme papír o potvrzení zdolání cesty

Jedeme autobusem do Mendózy, do hotelu a spát.

14. prosinec je dnem úřadů. Odcházíme na Správu parku Aconcagua, kde nám dávají oficiální potvrzení o prvovýstupu po Polském traverzu, je to za námi a také týden před námi. V hotelu ho strávit nemůžem, navíc jsme pozváni Chilskými novináři do Valparaisó a tedy k Tichému oceánu, Honza by měl mít premiéru koupání se v moři. Pak ještě návštěva krajanů v Los Andes, no nějak ten čas do odletu musíme využít.

 6. Návrat domů

Je den odjezdu, všude jsou znát Vánoce a my máme ještě pár hodin na nákupy dárků pro naše blízké, dáváme si poslední steak, poslední sklenku vína a jedeme na poslední chvíli na autobus, jedeme dvěma vozy. Když dorazíme na nádraží, všude jsou policisté a někoho honí a v té směti lidí najednou Ríša zjistí, že mu někdo právě ukradl batoh. Bylo v něm spousty důležitých věcí jako kamera, foťák a karty s nafoceným a natočeným materiálem. Naštěstí nám ještě nějaké fotky zůstaly. Cesta domů tedy není úplně veselá. Autobus nás dovezl do Buenos Aires a odtud už jen nekonečná cesta letadlem přes Dubaj do Prahy. 22. 12. jsme doma, na letišti nás čekají naši blízcí a také novináři.

 

Děkujeme moc za podporu nadaci Vectra, která podstatnou část expedice financovala, dále děkujeme The North Face za oblečení, spacáky a stan. Goldy za batohy, lana a úvazky, Mose za ponožky, Electric za brýle a Goal Zero za elektrárny.